Po úspěšném zdolání Kilimanjara z nás spadlo určité napětí a nervozita z očekávání jak to dopadne a jak to zvládneme. Podařilo se. Byli jsme hodně spokojeni a očekávali jsme, že druhá polovina našeho pobytu bude super a v pohodě, protože jsme si to zasloužili, nakonec jsme si na safari užili více adrenalinu a nebezpečí než na celém Kilimanjaru a Mt. Meru dohromady.
Adventura pronajala jakousi místní agenturu na safari a ta pro nás přijela landrovery, které v nás vzbuzovaly asociace typu, že musí pamatovat bitvy za 2. světové války mezi Montgomerym a Rommelem. Auta neměla žádné přístroje, nebrzdila, vůle v řízení byla nejméně půl otáčky, kola měla sjetá na plátno a když jsme se přesouvali k naší první safari destinaci k Lake Manyara - jezero plameňáků tak 2 auta ze tří nedojela protože jim vytekl benzin a ten vytekl proto, že auta měla děravou nádrž. Nespočetněkrát jsme měnili a opravovali kola, protože gumy prostě neměly vzorek.
Od Lake Manyara jsme se s patřičným trápením dostali i do parku Serengeti. Jeden z našich landroverů, bohužel ten ve kterém jsem byl já s chotí, zůstal stát uprostřed parku nedaleko kempu a rychle se stmívalo, zase vytekl benzín. Několik hodin jsme čekali, než si ostatní posádky všimnou, že jim chybíme a vrátí se pro nás, Nemohli jsme jim zavolat, protože auta neměla vysílačky jak je na safari obvyklé a my jsme museli v temné buši sedět v autě a bez naděje a nálady čekat. Z auta jsme nesměli, protože to bylo nebezpečné - motalo se okolo spousta zvířat. Zvuky okolo auta byly dost výmluvné, abychom rychle pochopili, že příkaz zůstat v autě není nesmyslný.
Chvíli nám to přišlo zajímavé a dobrodružné, ale situace se zanedlouho omrzela a když jsme si uvědomili, že je to způsobeno neschopností a snahou organizátora nesmyslně ušetřit byli jsme dost rozladěni.
Po dobrodružném kempu uprostřed Serengeti, kde nebylo vůbec nic, žadná voda, žádný plot, žádná civilizace, jen my, divoká zvířata a příroda, opravdu jsme se v noci ve stanu báli co se tak může stát, dokonce většinu z nás raději přešly střevní potíže, ale naštěstí vše dobře dopadlo, jen nám hyeny v noci sežraly většinu zásob na snídani.
Další den, den na kdy bylo plánováno pozorování zvířat v Serengeti se situace opakovala - jak máme pozorovat zvířata, když auta nejedou a když zrovna chvíli jedou tak stejně řidiči nemají vysílačku, aby se s ostatními mohli domlouvat, kde je zrovna co k vidění. Nakonec jsme ale měli alespoň na půl dne zapůjčen jeden nový landrover s vysílačkou a viděli jsme spousty velkých zvířat.
Už jsme si mysleli, že se vše v dobré obrátilo, ale opak byl pravdou. Začalo to tím, že při přesunu z parku Serengeti do kráteru a parku Ngorongoro naš landrover sjížděl z mírného kopečku bez sebemenší schopnosti zabrzdit na můstek přes jezírko s nevrlými hrochy. Až s podivem jsme se dokázali na můstek trefit a nespadnout i s autem do jezírka, ale bylo to opravdu o chlup.
Takové štěstí ovšem neměla naše druhá skupina. Pří sjíždění do kráteru Ngorongoro cca 600 výškových metrů auto nejen, že nebrdilo, ale ještě vyskočila rchlost a jak tak byla převodovka roz... rachtaná tak nešla zařadit zpátky a auto se začalo rychle a nekontrolovatelně rozjíždět. Při vší té smůle řidič projevil značnou dávku duchapřítomnosti a rozhodnosti a než se auto rozjelo příliš tak si nadjel a čelně narazil do vyvýšeného kraje cesty... a zastavil. Tímto manévrem zachránil všechno osazenstvo v autě od nejspíše vážných zranění. Auto se ovšem převrátilo, ale nikomu se kromě potlučení nic nestalo. Jen řidič měl smůlu, že pod převráceným autem nechal ruku - auto mu ji rozdrtilo. Později jsme se dozvěděli, že o ruku přišel...
Všichni jsme po této události byli značně vyplašení. Zejména z toho co se mohlo všechno stát, kdyby nás to jenom "nelízlo".
Večer jsme se vrátili zpátky do Arushi a opili jsme se a přitom jsme hodně křičeli na našeho průvodce - křičeli jsme na něj něco o neschopnosti, nedbalosti, nerozhodnosti a nebezpečném šetření - na nás...
© Copyright Martin Kaňok 2006. Všechna práva vyhrazena.