Čtivé povídání Petra M. o našich zážitcích:
Motorkářský sen, aneb všechno se dá jet:
Popíjím vám takhle drink na Amos party a Martin ke mě přisedne a povídá "mám pro tebe nabídku, projet kus Alp + pár starých vojenských šotolinových cest". Tohle jsem prostě přátelé motorkáři nemohl odmítnout a odpovídám " řekni termín a já jedu" :-). Slovo dalo slovo a my minulý týden ve středu vyrazili na svoji dlouhou pouť. Těsně před odjezdem jsem kapku řešil počasí, neb meteorologové opět stříleli od pasu déšť, pod mrakem, občasné sluníčko - prostě klasika. Nicméně jsme se s Martinem nenechali zastrašit a ve středu kolem 10:00h vyrazili. První den zněla dohoda jasně - 650km do Churu. Výsledek - 300km v dešti a 350km za slunka s mráčkem a to všechno pořád na střídačku až jsem se po 400km rozhodl dojet až do cíle v pláštěnce bez ohledu na to jak bylo. Martin jakožto zkušenější oproti mě pláštěnku v průběhu zásahů slunka ani nesundaval :-). Dokonce tak nějak neřešil ani přívalový deštík kolem Mnichova, kde valil na mě už dost vostrých 110km/h, holt my co jsme za mlada několikrát za deště opustili motorku letmo si to v tý hlavě asi už nepřebereme. Martin na další zastávce za Mnichovem nadhodí "to snad víš, že za deště máš adhezi sníženou jen o 10%, ale máš pravdu, že ta voda se přes tu dálnici dost valila" :-). Zde musím Martinovi poděkovat, že mi před odjezdem doporučil koupit dvoudílnou pláštěnku, přestože jsem byl u svého ohozu vlastníkem rain vložky :-). Do Churu dorážíme v podvečer, dáme véču a řešíme trasu dalšího dne.
Druhý den - na pohodu. Vyrážíme přes již v prvním článku zmiňovaný Flims, pak Andermatt, sedlo Furkapass - zde se na chvilku zastavím ...... je to sice oblíbené místo pro motorkáře, ale potvrzuje se mě tu dlouholetá zkušenost, že všechny oblíbená vychvalovaná místa (ať jsou to NP, vrcholy hor, trasy pro bike či moto) jsou zavalená lidským mraveništěm díky němuž člověk přichází o to vychvalované a nádherné kouzlo v těchto lokalitách. Průjezd tímto místem díky mraveništi lidí pro mě nebyl až zas takovým motorkářským zážitkem, jako místa, která jsme pak s Martinem jen tak po dohodě a zábavu zkusili projet. No nic, pokračujeme dál přes městečka Brig, Sierre, Sion, Martigny, dále přes Champex (Martinem vymyšlenou cestičkou, která měla své nezapomenutelné kouzlo), dál přes malebné Passo del San Bernardino, kde byla sotva polovina lidiček co ve Furkapassu. Naši pouť zakončujeme v Italské Aostě. Namotáno 327km. Opět dáme véču a domlouváme další den. Při rozborce dalšího dne se mě Martin ptá "už jsi byl v nejvýše položeném sedle Passo dello Stelvio"? opáčím, že ne. To ani jeden netušíme co přijde třetí den :-).
Třetí den - Alpský motobikový ráj. Naše jízda pokračuje z Aosty směrem k tunelu pod Mont Blanc, zde odbočujeme v městečku Pré Saint Didiér směr Francie přes sedlo Col du-Petit Saint Bernard na jehož začátku byl nádherný výhled na Mont Blanc z Italské strany, projíždíme průsmyk a padáme dolů směr k Bourg-Saint-Maurice - zde jedu zrovinka první a zažívám motorkářskou euforii v podání 1000m sjezdu a nekonečného množství vraceček na 20km - dole z toho mám tak zamotanou hlavu, že přemýšlím "být to ještě o kilák dál, tak sebou asi už plácnu na zem" :-), říkám to Martinovi a ten kontruje "viděl jsi ty borce co nás řízli? ještě, že jsi jel první, mě by lákalo se za ně zavěsit a to by nebylo úplně dobře :-)". Pro představu - s Martinem jsem už tak řezali zatáčky, že jsme škrtali botama o zem a přesto nás 3 borci lízli. Holt máme ještě rezervy :-). Jedeme dál kolem Tignes přes Val d'Isere a nic netušíc stoupáme do sedla Col de I'Iseran - a je to tu 2 770 m.n.m. tj. o celých 10m výš než Passo dello Stelvio :-). Tenhle průsmyk s nádherným výhledem všude kolem má i další bonus a to je sotva třetina lidiček co na Furkapassu a Passo dello Stelvio. Sjíždíme dolů a ve vesničce Bonneval-sur-Arc dáváme asi nejlepší jídlo na naší cestě! Z vesničky pokračujeme k jezeru Lac du Mont-Cenis, které objíždíme již po šotolinové cestě ke staré vojenské pevnosti. K pevnosti se už vyjet nadá, páč je tam zákaz - kapku nás to mrzí, ale zas tak moc nevadí. Rozhodně vyhodnocujeme naši první šotolinovou projížďku jako naprosto devastující silniční pneu na našich GSech :-). Od jezera už jen sjedeme zpět do Italie k městu Susa, které projedeme a zastavujeme v kempu Grand Bosco u městečka Salbertrand. Namotáno 215km nahoru/dolu doprava/doleva, takže opět vydařený den. No a zde se večer u vínka dohodneme asi na nejšílenější etapě na našem putování :-).
Martin mi před odjezdem poslal video od jeho kamarádů, kteří šotolinky k pevnostem už jeli. Oproti němu jsem zkouknul video celé až do konce. Někde za půlkou, kdy borci drtí kamenný singl přesně na řidítka a z jedné strany je padák jak sviňa do údolí jsem značně znejistěl o povaze naší cesty :-). Pro jistotu to pak ještě v Churu ukazuji Martinovi s dotazem, jestli tohle chce fakt jet na silničním pneu? Opáčí, že tohle asi fakt ne a že se přeci domluvíme. Jsme už dospělí a nebudeme přeci blbnout :-)
Den čtyři - za hranou CK Voděnky. Ráno vstaneme, sundáme kufry z GS a Martin chvilku řeší jestli odmontovat lízátko. Já jsem v rozverné náladě ze svého prvního GS výletu, tak kontruju "ser na to pojedeme přeci pomalu a když tak si koupíme nový". Máme odstrojeno, dotankujeme pro jistotu je do půlky nádrže ať jsme lehčí a jedeme vstříc osudu. Volíme výjezd po cestě, která je normálně uzavřena, ale co čert nechtěl - někdo otočil zákazovou značku na druhou stranu :-). Překvapivě mě Martin pouští jako prvního, což nejdříve považuji za čest, ale na konci dne mi dojde, že když půjdu jako první na boudu, tak on pojede opatrněji a nepodře si svůj stroj :-). No nic přátelé motorkáři, GSo je prostě GSo a málo co ho zastaví. Pravdou teda je, že drtit to s nahuštěnou silniční gumou po brutálně rozhrabaným kamení nejni úplně značka ideál :-), k tomu si připočtěte nevypnutelné ESP a z kopce zase pro jistotu nevypnutelné ABS :-). Nicméně z 1100 m.n.m. drtíme furt dál, výš a výš. Když dojedeme do 2 200m, tak potkáme mladého německého jinocha na GS 1150. Martin se s ním dá do řeči a hle dál už jedeme ve třech. Stále mě Martin nechává jet prvního, míjíme elektrické biky, offroad autíčka až se za čas vyškrabeme na pevnost Monte Jafferau ležící ve výšce 2 805 m.n.m.. První cestu z Martinovi knížky máme za sebou. Řešíme co dál a jak dojet na druhou. Mám snadné řešení – druhá cesta vede přeci také na Jafferau. Sice knížka uvádí, že se nedá spojit, ale já vidím cestu po sjezdovce :-). Mladý německý jinoch Oliver nám sděluje, že tato cesta není dle jeho moto knížky taktéž sjízdná. Jsem kapku zklamán, že bych se musel vracet stejnou cestou dolů a ukazuji Martinovi jakého si bikera na horském kole, který před chvilkou vyrazil od nás dolů po té cestě na sjezdovce. Ukazuju a říkám „podívej jede“ a hle maník zastaví, sesedne a tlačí :-), kruci to nejni přeci možný, nenechávám se zlomit a jdeme se s Martinem zeptat takovýho ostřílenýho chlapíka na lehkém enduru. Slova jako „heavy, hard, up yes, not down for enduro raději neposlouchám :-). Kurňa co je to tady za lidi :-). Pokračuji dál v přemlouvání a říkám "Martine bejt tu Hugo, Mára, Domeček, Údržbář, tak žádný sesedání, dávno už by letěli dolů a kamení by odskakovalo". No jo, ale my máme 250kg mašiny opáčí Martin. Martinovi se fakt nechce a mladý jinoch utrousí něco jako "my first enduro trip“. Hergot kluci zkusíme kousek a když tak otočíme pokračuju dál. Oliver "já bych raději na další trip do tunelu tam dole jak jsme přijeli“, kontruju "no jasně tudy dolů, oběd na chaloupce a pak od hotelu vrstevnicí k tunelu“. Ten nahoře nás tam musel vidět, páč co jsme se rozumně domlouvali tam poslal jiného motorkáře a hle vidím ho už v půlce sjezdovky. Martine "hergot ty takový zkušený GSář co?". Martin "no tak dobře, ale jedeš první!“ :-). Ti co mě znají asi ví :-). Po dlouhých 26 letech jsem si zopakoval fakt slušnou Magořinu, jen tenkrát jsem to jezdil na 60kg enduru :-). V těch nejtěžších okamžicích si opakuji Voděnkářskou větu "je to jen v hlavě“ :-). Co psát dál doktoři - 3,3km zatáček po volném kamení a 515m dolů. Martin někde v půlce hlásí, tak Ti nevím jestli se potím tím horkem (bylo nádherných 28 °C), nebo strachy :-) já i Oliver jsme na tom úplně stejně. Přijíždíme k chaloupce u sjezdovky a ejhle lomená zatáčka do dost slušnýho kopce. Tady už si fakt nejsem jistej, že to nesložím. No nic nejsme tu na borůvkách, naklopím, zaberu, do toho si ještě zaklouže ESP a hup jsem nad chaloupkou. Martin s Oliverem frčí coby dup za mnou. Jdeme si dát jídlo a trochu zklidnit tep :-). Tam nám Olivier vykládá, že tu má parťáka a ten se jel projet do Aosty. Nadhazuju, že je to docela daleko, ale Olivier je v klidu. Mezi větama z něj vypadne, že kámošovi je 78let, Martin na to reaguje, že v 78 jeho maminka už značně hůř chodí, načež Olivier odpovídá, že kámoš je na tom stejně, ale na motorce jezdí jak za mlada :-). Co na to dodat :-). Dáme oběd a hlásím spolujezdcům, že to nejhorší máme už určitě za sebou. Jo jo, jak já se někdy pletu :-). Dalších 384m na 2,5km od chaloupky k hotelu bereme už jako bonus. Od hotelu jsem si nějak zafixoval vrstevnici, kurňa zase omyl. Serpentinový stoupák s mrakem bikerů a motorkářů, takže opět další technická vložka. No nic jedeme dál, dostaneme se na vrstevnici a mažeme k již projeté části naší trasy. Zhruba v 2 380m nacházíme Oliverovu odbočku do tunelu. Jen je tam cedule jak kráva, že cesta je od roku 2013 zcela uzavřena. Ostatně to jsem viděl i večer večer na Google Eart. No nic, tady jsem zas já proti a Martin s Olivierem pro. Nic na plat, jsem po dohodě opět vyslán jako první dolů k tunelu. Přijíždíme ke kempujícím offroadářům na úpatí malého štítu a ptáme se, jestli je to průjezdné. Prý NE a dost tam padá kamení a všude ty cedule zákaz. Nechce se mě do toho, ale Martin s Olivierem jsou na tom jinak. Prý "tohle dáme, nějak to zvládneme, když už jsme zvládli sjezdovku“ :-). Já nechci už moc riskovat štěstí a jsem pořád proti. Nicméně, zase ten čert dohlíží a z tunelu najednou vyleze Italský dědeček hříbeček. Hoši na to okamžitě reagují "až jsem dojde, tak se ho zeptáme". Jo přátelé – osud je někdy hodně nevyzpytatelný :-). Dědeček to najednou dole migne jinam na horskou stezku a je skoro hotovo. Se tedy loučíme se s Olivierem a jedeme s Martinem zpět páč po dohodě to dnešní štěstí už pokoušet nechceme. Co si myslíte, že nám ten dohlížející pekelník udělal? Když objedeme s Martinem první zatáčku, tak nám dědeček stojí přímo v cestě. Uf, se teda ptám, jak to tam vypadá, děda sice neumí jinak než Italsky, ale rukama nohama s hůlkou ryje do země informace k průjezdu :-). My si s dedukcí a malby na zemi vyhodnocujeme, že nám říká "na začátku a na konci je sice drop, ale vy to jistě dáte“ :-). A je to, otáčíme zpět a opět přibíráme Olivera (ten září štěstím!). Přijedeme k tunelu a jdu se na to mrknout, nevím přesně jak to ten Martin se mnou na týhle pouti měl, ale opět mě do tunelu přes drop poslal prvního :-). Já jen před vjezdem utrousil, aby jako druhý najížděl opatrně, páč se můžu klidně válet dole pod dropem v tunelu :-). Nakonec projíždíme přes val do tunelu, v tunelu jeskynní povodní, ven z tunelu zase přes drop a jsme na další šotolince. Olivier je v euforii, páč tohle byl pro něj asi nezapomenutelný den! Cestou dolů ještě náhodně potkáváme české offroadáře (asi 7aut), kteří zastavují a ostřílený vedoucí se nás ptá jak to tam nahoře vypadá. Sdělujeme mu, že tunel asi neprojedou, ale jinak to za tunelem je vše sjízdné. Borec na to opáčí, že to tu dost zná a holt tam někde jen přespí. Pak se nás ptá jestli jsme si jako vyjeli kus po sjezdovce pod Jafferau. My na to, že jsme si dali bonus a sjeli to celé z vrchu dolů, načež se s partnerkou začne smát od ucha k uchu a utrousí větu „to jste fakt vostrý kluci“ :-). No nic, jsme rádi za rozhovor a každý pokračujeme svou cestou. Dole v nížině se pak loučíme s Olivierem a oddělujeme se. Večer pak máme s Martinem neskutečně dobrou náladu, vše se zdařilo, tři cesty jsme propojili v jednu a zvládli i dobrý skutek v podání Oliviera. Ten totiž ve svých 25letech na své první enduro projížďce asi netušil jak intenzivní zážitky zažije, když ho osud svedl dohromady s námi :-). Namotáno 74km. Konstatování - jsem rád, že se s Martinem dokážeme domluvit jako rozumní dospělí lidé, on nechtěl po sjezdovce a nakonec jel, já nechtěl do tunelu a padajícího kamení a nakonec jsem jel taky ....... je to prostě o dohodě :-)))
Pátý den - motorkářské peklo. Už je třaba se vracet domů, tak velíme na ústup. Cesta po dohodě padla z našeho kempu po dálnici přes Torino, Milano směrem na Lago di Como. Tady bych jen pro případné návštěvníky motorkáře chtěl sdělit, že jezero je krásné, velké, plné turistů a na okraji má spoustu městeček, kde se nedá jet více jak 50km/h. Což při našem krásném počasí znamenalo absolvovat v kompletním moto oblečení průjezd 55km podél jezera v pekelných 31 °C. Naši vodníci (myšleno GS) to dávali vcelku v pohodě, ale my jsme byli za hranicí varu :-). Průjezd jsme nakonec přežili a pokračovali dál do Svatého Mořice na kávičku.Tady jsem si spíše já plnil klukovský sen od doby, kdy jsem shlédnul první Jamese Bondy. Tudy jsme prostě museli projet :-). Dál mažeme do Livigna, kde jsme se chtěli ubytovat. Jen to mělo zádrhel, že Martin chtěl den předem bookovat hotel, ale já byl proti, páč přeci něco v tak velké lokalitě seženeme. Hergot zase omyl. Když večer dorazíme do Livigna, tak nejni nikde ubytování. Což na více jak 100 hotelů a 900 apartmánů naprosto nechápu :-(. Martin v jeden moment utrousí nějaké nemístné hlášky na moji osobu pokráčujíc dál slovy "já to věděl, ale kejvnul jsem ti na to, tak si to taky vyžeru" a jedeme hledat kemp :-). Někde asi v předposledním kempu z 6ti se náhodně chytneme a za námi zapadne závora "completo" :-). Uf, namotáno 427km, ale hlavně máme kde spát. Tady jen kulturní vložka mimo motobikování - postavíme stany, nahážeme věci vně a jdeme na večeři. V noci, když sedíme u vínka začne krápat, tak velíme k ústupu a jdeme hajat. Ráno vstáváme a ptám se Martina jak se mu spalo - odvětí, že vcelku dobře, jen mu chcalo do nového stanu a půjde ho reklamovat. Koukám rozespalý na problém stanu a nechápavě kroutím hlavou, že výrobce udělal na stanu tak blbě kapsy na větrání, že jimi teče dovnitř. Načež Martin kontruje, je to obráceně! Nechápu jak to mohl výrobce udělat obráceně, páč zřejmě pořád spím :-). Martin znovu "ne že to vyrobili obráceně, ale já si to včera postavil obráceně :-) začínám se probouzet a chápat problém Martinova kempování :-).
Den šestý - světelnou rychlostí Švýcarskem. Jak je již výše psáno, vylijeme vodu, zmuchláme mokré věci do kufrů a razíme dál vstříc osudu. Naše cesta vede přes Bormio na Passo dello Stelvio. Zde měníme plán a vyrážíme směrem na švýcarský Suchs. Tahle volba je naprosto geniálním rozhodnutím! Malebná silnička vedoucí Švýcarskem do městečka Santa Maria Val Mustair bez milionu lidiček, kteří se motají Passem dello Stelvio je naprosto kouzelným světem pro motorkáře. Samá zatáčka a nikde nikdo! Samozřejmě s nádhernou Švýcarskou krajinou. A teď to zase začne :-). Za tímto městečkem dorazíme s Martinem k semaforu, kde se opravuje cesta. Před námi jen jediný motorkář (správně motorkáři), moto BMW R1200 GS vodník, jako máme my vč. kufrů. Jen s tím rozdílem, že v sedle jsou dva jezdci. Padne zelená a Martin chce nasadit naše tempo - přeci jenom je to GSář jedoucí ve dvou a né žádný silničář, který by nám chtěl v závodním tempu ujíždět :-). Aj jaj, borec zařadí kvalt a vystřelí kosmickou rychlostí. V ten moment je mi všechno jasné - Martin se zavěsil :-). Vítejte na kosmickém letu Švýcarsko Santa Maria - Suchs. Borec s francouzskou SPZ valí zatáčkama jak na závodech GP, jeho spolujezdkyně ruce bez rukavic držíc v jedné z nich kameru vše nahrává. My se doslova zakousneme za jejich zadní pneu a prolítáme zatáčky více jak 100km rychlostí. Kolik přesně byla maximálka nevíme, páč jediné co jsme s Martinem zvládli bylo soustředit se na jízdu abychom neopustili jednu z mnoha zatáček :-). Oproti nám Frantík zvládá v zatáčkách levou rukou nataženou až k zemi zdravit protijedoucí motorkáře a jeho spolujezdkyně si přehazuje kameru z levé do pravé ruky a vytváří zřejmě nezapomenutelný videozáznam :-). Na rovinkách ubere na 90km a pak zase zatáhne za plyn a kapku po zadním se nám chce vzdálit. Takhle valíme cca kolem 30km až se Martin rozhodne zastavit na kávičku. Když slezeme ze strojů, tak konstatujeme, že měl snad upravenej motor, páč není možný, aby nám při rozjezdech takhle ujížděl. Jinak se s Martinem shodujeme, že ta holčina ho muselo neuvěřitelně milovat, protože jinak nechápeme tu pohodu s kterou za ním seděla :-). Nevím jak Martin, ale jsem se takhle na motorce ještě nikdy v životě neproletěl - o jízdě nejni řeč, páč tohle byl úplně jinej level :-). Holt, když máte dobrého předjezdce, tak jde všechno. Nicméně jsme s Martinem uznali, že kdyby udělal chybu, tak je to fatálka pro nás všechny. Po tomto leteckém dopoledni pokračujeme dál přes Davos do Lichenštejnského Vaduzu po okrskách naší normální jízdou. Je to krásná cesta vedoucí kousek přes vojenské švýcarské území a vinice až do Vaduzu. Namotáno dalších 317km. Zastavujeme až v Německu, kde přespíme.
Sedmý den se s Martinem za Mnichovem rozdělíme. On valí po dálnici přes Rozvadov na Prahu a já si chci ještě projet krásy Šumavy, takže to beru přes Grafenau na Strážný a dál na Strakonice. Jistá cedule Umleitung mě pak ještě zavede přes vísku Mauth - tuto objížďku na Strážný mohu vřele doporučit.
Martinovi tímto velmi děkuji za pozvánku a nezapomenutelný výlet na nějž budu dlouho vzpomínat :-).
Tož všem vám přeji šťastné km a pěkné léto
Mejstřa http://www.ckvodenka.cz
© Copyright Martin Kaňok 2006. Všechna práva vyhrazena.