Letošní každoroční ferátování v Dolomitech bylo trochu nepovedené. Vždy vyrážíme v sobotu 3. červencový týden, v den kdy posadíme děti do autobusu směřující na letní tábor.
Tentokrát jsme neodjeli - pršelo. Počkali jsme týden a vyrazili na přelomu července a srpna a pořád pršelo. Trochu jsme doufali, že když budeme jinde bude to jiné. Naším prvním cílem byl Seewand u Hallstadského jezera. Nejprve jsme navštívili partu známých, co se v Hallstadském jezeře potápěli a pak jsme chtěli vylezt slavnou ferátu Seewand nad jezerem, ale opět pršelo.
A hlavně se nám do toho všeho porouchalo auto. Takže s hláškou na displeji tachometru "chyba převodovky" kombinovaná hláškou "chyba motoru" jsme se rychlostí cca 80 km/h dokodrcali zpět do Prahy, kde jsme auto odevzdali v servisu a odjeli záložní vozem (podstatně menším).
Tentokrát jsme odjeli rovnou do Dolomit - říkali jsme si je to dál než Rakousko, bude tam určitě hezčí počasí. Dojeli jsme do pohoří Brenta, do městečka Madonna di Campiglio. Pršelo.
Nicméně jsme se za diskutabilního počasí a po dlouhém váhání dohrabali z horní stanice lanovky "del Grosté" na chatu Rif. del Tuckett, kde jsme se ubytovali. Na cimře s námi bydlel zárověň i amatérský meteorolog z Německa se synem. Venku pršelo, ale pan meteorolog nás ujistil, že zítra bude mezi deštivými dny jediný, kdy bude hezky - a bylo - nádherně.
Měli jsme v plánu projít alespoň druhou část cesty "Via delle Bochette" zvanou "Bochette Alte", která vede po hřebeni od Rif. del Tuckett na Rif. A. Alimonta. Cesta po ferátě nebyla ani nijak zvlášť náročná, ani nijak dramaticky dlouhá. To co ale bylo fakt hodně dlouhé, byla cesta z Rif. Alimonta zpátky dolů do Madonny di Campiglio. Ještě, že jsme ve Vallesinelle chytli stopa.
Těch posledních pár kilometrů po silnici po svých by bylo fakt těžký.
Do hotelu jsme dorazili hodně uťapkaní a nedlouho potom začalo hustě a vytrvale pršet. Měl pravdu, meteorolog jeden...
Další den jsme jeli v dešti domů...
© Copyright Martin Kaňok 2006. Všechna práva vyhrazena.