Od NP Grand canyon z místa zvaného South Rim (jižní hrana) to na na místo zvané Grand Canyon West je 350 km autem a asi 150 km vzdušnou čarou. To jen pro představu o vzdálenostech. Takže pokud by Vás napadlo si po návštěvě národního parku Grand Canyon - South Rim napadlo ještě zajet si ještě projít se po Skywalku, tak vězte, že to není dobrý nápad.
My jsme jeli na Grand Canyon West od Las Vegas a i tak jsme to jeli přes 3 hodiny. Posledních jsme jeli zemí nikoho po prašné silnici.
Asi 50 km za Las Vegas se přejíždí přehrada Hoover, díky níž vzniklo jezero Mead. Podél tohoto jezera se pak jede až na Grand Canyon West. Kousek odtud se Colorado vlévá do jezera Mead, které tu končí.
Oblast je území Navahů a místo je pojaté jako rezervace a odkaz indianům kmene Hualapai. Lávka (Skywalk) byla zjevně vybudována jako marketingový nápad jak zvýšit návštěvnost rezervace. To co hned po přijezdu do zdejší rezervace zaujme, je fakt, že indiání si nechají zaplatit úplně za všechno a dobře... Zatímco v národním parku Grand Canyon zaplatíte tak nějak přijatelných 25 USD za auto (plné lidí) na 7 dní a v ceně je tak nějak všechno co by jste čekali - parkování, prospekty, toalety atd, tak na Grand Canyon West to tak není!
Tady zaplatíte 20 USD za zaparkování auta, 30 USD/osoba za návštěvu rezervace a dalších 30USD/osoba za vstup na Skywalk. Takže já se ženou jsme tam přijeli autem a stála nás ta legrace 140USD!!! To nás opravdu zaujalo a je dobrý to vědět a počítat s tím. Připadal jsem si jak škubaná slepice... Nakonec jsme to raději těm "chudobným" indiánům odpustili - z něčeho žít přece musí...
SKYWALK - nebeský chodník
My jsme sem jeli kvůli Skywalku, neboť výhledů na Grand Canyon už jsme byli tak nějak nabažení. Skywalk je železná lávka ve tvaru podkovy vyčnívající 21m z hrany kaňonu. Lávka má podlahu ze SKLA! A podlahou pod nohama můžete vidět do více než 1000 metrové hloubky - tedy pokud seberete v sobě dost odvahy se na podlahu postavit a následně se podívat na nohy...
Když jsme ke Skywalku dorazili, tak jsme se na něj a lidi na něm dívali zdáli. Věděli jsme, ža Skywalk má skleněnou podlahu, ale i tak nám bylo divné, proč se lidi na lávce pohybuji tak opatrně a pomalu a proč šoupou nohama a nedělají normální kroky... Říkali jsme si, že to nemůže být nic obtížného a že zrovna nám, kteří s výškou nemáme problém to určitě nebude nic dělat...
Ale ouha. Po odbavovacích procedurách, které jsou horší než při nástupu do letadla, jsme museli odevzat všechny předměty, které jsme měli u sebe. Nejenom batůžky a tašky, ale i klíče, foťáky a vůbec cokoliv tvrdého a ostrého. Pak jsme se u vchodu na lávku ještě museli nazout do filcových papučí a vyrazili jsme vpřed.
Ano, podlaha lávky je opravdu skleněná a co hůře, sklo je čistě, krásně průhledné a nepoškrábané. Opravdu asi máme v mozku zabudovánu chybu, která tělu neumožňuje pokračovat v chůzi po skle, zvlášť, když je pod ním taková hloubka...i když mozek naprosto jistě ví, že je to v pořádku a úplně bezpečné...
Nejprve jsme se opatrně šourali při kraji skleněné podlahy a pro jistotu jsme se přidržovali zábradlí. Trvalo to několik dlouhých minut, než jsme se osmělili a začali jsme opatrně chodit prostředkem lávky a dívat se mezi chodily do 1000 metrové hloubky. A i tak jsme raději našlapovali opatrně a rozhodně jsme se necítili bezpečně.
Adrenalinový zážitek spojený s určitou závratí to rozhodně je. Je to zvlášní - mozek ví, že je to bezpečné, srdce (duše) nebo tak něco se bojí, že se tím sklem pod sebou musí každou chvilku propadnout...
© Copyright Martin Kaňok 2006. Všechna práva vyhrazena.
